TANGO & IMRICH – Boom Boom
Open Media / 42:49

Jako by to bylo dnes, si vzpomínám, s jakou nedočkavostí jsem v roce 1985 spěchal z hudebního krámku domů, třímaje v podpaží zbrusu novou LP desku Elektrický bál od skupiny Tango, abych si mohl tuto černou placku poslechnout. V době, kdy se z éteru ozývaly pouze profláklé hity Olympiku či Elánu (nic proti nim), to bylo doslova jako pokropení živou vodou. Album nacpané správným rockovým feelingem s určitým závanem psychedelie a notnou dávkou muzikantské nadsázky bylo přesně to, co československý rockový fanoušek v dané těžce totalitní a cenzurou prožrané době potřeboval. Po čtyřech letech se ale kapela poměrně nečekaně ukládá k hibernaci. Že se Tango ještě někdy probere k životu, čekal snad jen ten největší optimista.
Dlouhých devatenáct let (nepočítám-li pár koncertů a singl natočený v roce 2001) trvalo, než se lídr kapely Mirek Imrich rozhodl, že je na čase rozhýbat dobře zakonzervované soukolí svých nápadů, obklopil se novými spoluhráči a okamžitě po reunionu natočil album Tango & Imrich 2008. Nápadů se ale v jeho hlavě nahromadilo tolik, že letos spatřila světlo světa další nahrávka s názvem Boom Boom, jejíž tóny právě oblažují mé sluchovody. Po prvním poslechu budete mít pocit, že novodobé Tango nemá s tím z osmdesátých let vůbec nic společného. Jenže nová doba vyžaduje nové postupy a pokračovat tam, kde před lety Tango skončilo, by určitě nebylo tím správným přístupem. Pro někoho možná bude zklamáním upuštění od kytarově rockového zabarvení skladeb, i když samozřejmě kytara má své podstatné místo i na novince, žánrově se ale mnohdy nese na poněkud jiných vlnách, než jste byli zvyklí. Samozřejmě rockový duch se ze skladeb nevytratil úplně, je stále nedílnou součástí celého alba, ale aby se necítil tolik osamocen, vybral si k sobě i poněkud žánrově odlišné kamarády, jako například elektronickou hudbu, hip-hop, bluegrass či ambient. A funky zde zaslechnete skutečně na každém kroku, především v rytmickém a kytarovém výrazu. Určité spojitosti s hip-hopem mě napadly třeba při poslechu Já za to nemůžu, kdy mi styl i zvuk bicích připomíná hopery Cypress Hill. Použití různých bubínků, píšťal, zvonků a jiných cingrlátek, především ve skladbě Afghánistán, zase dodává nahrávce poněkud ambientní atmosféru a samplované banjo ve skladbě Na trampy už nejezdím může pro změnu připomenout právě bluegrass.
Po pozornějším poslechu pak zjistíte, jak do sebe vše hezky zapadá, a uvědomíte si, že tohle je prostě jedním slovem skvělé. Při opakovaném poslechu možná ale zaregistrujete i určité nitkovité spojitosti se starší tvorbou. Pokud tedy popustíte uzdu své posluchačské fantazii, můžete si třeba při skladbě Nemastný neslaný vzpomenout na Králík není král nebo u songu Noc a den na píseň Jdeme do hor. Vyloženě hitový kousek zde ale budete hledat marně. Což vás ale na druhou stranu 'donutí' poslechnout si celou desku až do konce – a věřím tomu, že vám to nedá a pustíte si ji ještě několikrát.
Jestliže nejste rockově konzervativní a rádi si připustíte k tělu i poněkud zvláštní kombinaci různorodých stylů, propojených typicky imrichovským muzikantským vtipem, mohlo by vás nové album Boom Boom více než zaujmout. Navíc Imrichův vokál i skladatelská invence jsou stále na vysoké úrovni, což není jediným pozitivem tohoto alba.

Jiří Olszar